Lidská touha vyniknout a vzhledem se odlišit od ostatních je odvěká. Už v pravěku si lidé vyráběli originální oděvy, krášlili se šperky a také zdobili svoji tvář. Líčení tehdy nebylo vyhrazené jen ženám. Barevné hlinky, ovocné šťávy a extrakty z rostlin nebo hmyzu si na obličej nanášeli prehistoričtí lovci, bojovníci i šamani, chystající se ke svým rituálům. Podobné stírání rozdílů ve zdobení žen a mužů lze dnes pozorovat u přírodních národů.
Dominantní postavení při vnímání a hodnocení vzhledu druhého člověka mají oči a ústa. Rudé rty vždy upoutají pozornost a způsob jejich nalíčení dokáže výraz tváře významně změnit.
Mezopotámie a Egypt: rtěnky pro muže i ženy
První doklady o krášlení rtů nalezly archeologové v Mezopotámii, staré říši mezi Eufratem a Tigridem. Bohaté ženy používaly směsi s drceným diamantovým práškem, které si nanášely i na oční víčka. Levnější alternativu představovaly červené hlinky, hena nebo sloučeniny vzniklé oxidací kovů.
V Egyptě měla kosmetika kromě okrasné i ochrannou funkci: chránila pokožku a rty před horkým a suchým podnebím. Kresby a sochy, nalezené při archeologických výzkumech, představují ženy i muže s rudými rty. Královna Kleopatra se údajně krášlila rtěnkou z drcených červců (drobný hmyz karmínové barvy) a mravenců.
Málokdo ví, že první, kdo na počátku novověku vyrobil rtěnku pevné konzistence, byl arabský lékař Abu al-Quasim al-Zahrwai. Kosmetiku považoval za významnou součást medicíny. Rtěnku na bázi vosku nezamýšlel vyrobit přímo, vznikla jako vedlejší produkt jeho experimentování s parfémy.
Barvení rtů se postupně rozšířilo i do Evropy, kde později, vlivem církve, došlo nejen k útlumu krášlení obličeje, ale jakékoliv péče o tělo.
Počestná žena se nelíčí
Středověk zdobení nepřál. Rudé rty se neslučovaly s vroucí modlitbou. K renesanci používání rtěnky došlo až v 16. století v aristokratických kruzích, kdy móda diktovala kontrast bledé tváře a rudých rtů. Tehdejší rtěnky však obsahovaly olovnaté soli, a tak jejich nositelky trpěly zdravotními problémy a zhusta umíraly na otravu olovem. Uvědomme si, že tehdejší růže nebyly odolné jako dnešní rtěnky a musely se nanášet opakovaně. Zdravější substance si na rty nenanášely ani japonské gejši: kromě včelího vosku obsahovalo barvivo i dehet.
Móda výrazných rtů však brzy pominula a růž byla vykázána do světa nepočestných žen, nevěstek a herců. Ještě v období viktoriánské Anglie se na nošení rtěnky pohlíželo jako na něco šokujícího. Touhu žen po krásných a svůdných rtech však nešlo zastavit. Na konci 19. století se rtěnka stále nanášela štětečkem, ale v roce 1884 uvedla francouzská kosmetická firma Guerlain na trh první sériově vyráběné pevné rtěnky, zabalené do hedvábného papíru. Obsahovaly jelení lůj, ricinový olej, včelí vosk, ale stále ještě nezanedbatelné množství zdraví škodlivých látek.
Film a fotografie: aby ženská krása vynikla
Na počátku století se rtěnkou vyzdobily a za svá práva bojovaly sufražetky. Rtěnka v kabelce se tak stala symbolem ženského protestu a touhy po nezávislosti. S rozvojem fotografie a filmu se předsudky vůči rtěnkám začaly vytrácet. Němý film nedovolil herečkám projevit se hlasem, o to důležitější byl vzhled a výraz. A když ve 30. letech časopis Vogue označil rtěnku jako „nejdůležitější kosmetický přípravek pro ženy“, dospěla bitva k vítěznému konci. V 50. letech již byla představa svůdné ženy bez rudých rtů nemyslitelná.
V 60. letech pod vlivem feministických hnutí ženy na nějakou dobu schovaly rtěnky do šuplíků, aby za 20 roků oslavily jejich velký návrat. Dnes nám móda nediktuje konkrétní odstín ani způsob líčení. Z nepřeberného množství odstínů přecházejí oči. Rtěnku si vybíráme podle svého barevného typu a často také jen podle nálady.