Když jsme se rozhodovali pro cestu do zahraničí, rozhodně jsme měli v plánu Španělsko a po zapracování jsme se chystali na slavnou Svatojakubskou pouť do Santiago de Compostela. Krátce před odjezdem jsme však změnili naše rozhodnutí. Půjdeme do Santiaga hned a hotovo. Takže jsme nastudovali pár informací, sbalili to nejdůležitější a vyrazili na letiště na naši netradiční cestu za tisíciletou tradicí. Já, moje drahá polovička Ivetka a moje drahá čtvrtina Robinek (toho času čtrnáct měsíců).
Krátce o Svatém Jakubovi
Jakub byl prvním z apoštolů, který zemřel jako mučedník. Pochopitelně všechny informace jsou čerpány z legend. Jedna z nich praví, že Jakub právě prováděl misijní činnost v tehdejší Hispánii, když byl povolán do Jeruzaléma. Odtud už se však nevrátil. O tom, jak se jeho ostatky dostaly zpět do Španělska vypráví opět mnoho legend. Je však více než jistě, že Santiago (sant-iago neboli svatý Jakub) de Compostela (Campus Stellae neboli Hvězdné pole) je reálné místo, které rozhodně stojí za vidění.
Co znamená Buen Camino
Je to pozdrav, kterým se zdraví poutníci na cestě do Santiaga. Vlastně si tím přejí Šťastnou cestu. Slovem Camino jsou označené cesty, které vás ke svatému Jakubovi dovedou. A že jich je. Jako původní a nejvíc tradiční je tak zvané Camino France. Dále je tu Camino Primitivo, z Portugalska vedoucí Camino Porto a nebo nejsevernější trasa Camino del Norte. Ta se stala i naší. Rozhodli jsme se pro ni, neboť vede přes město Bilbao, kam mělo namířeno i naše letadlo.
Skutečnost je taková, že není nikde psáno, odkud má vaše cesta začít. Dokonce by prý skutečná poutní cesta měla mít začátek v místě vašeho bydliště. Pro získání tzv. Compostely(certifikát o absolvování pouti do Santiaga) vám však stačí posledních 100 km pěšky nebo 200 km na kole. Ano, poutníkem se můžou stát i milovníci cykloturistiky. Další skutečností je, že můžete svou cestu jít na několik etap. Když začnete na úplném začátku cesty a máte z práce jen dva týdny dovolenou, klidně svou cestu přerušte a vraťte se na poslední bod zase za rok. Každá cesta má své kouzlo, ať už se jedná o cestu vnitrozemím nebo po pobřeží. My jsme však chtěli moře proto jsme přiletěli do Bilbaa. Zařídili jsme si na jednom albergue (poutní ubytovna) credencial, což je taková poutní legitimace, kam dostáváte razítka z cesty a díky které můžete využívat albergue během své cesty. Když jsme se poprvé ubytovali, nasávali jsme atmosféru ostatních poutníků, kteří už měli za sebou kolem 140 km. Všichni s úžasem sledovali Robiinka, jak se s každým přátelí a chystá se s námi na dlouhou cestu. Měli jsme před sebou 700 km.
Úžas od samého začátku.
Cesta nás hned od počátku vedla k pobřeží Kantábrijského moře a hned první den jsme se dostali přes nádhernou písčitou pláž do malého města Pobeňa. Už tady by se dalo psát o kráse místního kraje, nám však úžasem spadla čelist až v Laredu. Do tohoto města jsme dorazili v den oslav krále Karla V. Celé město bylo nádherně vyzdobené a v centru se nacházel ohromný historický trh. Své si tu našli milovníci šermířských akcí, historických kostýmů, průvodů s muzikou a dalších aktivit, které jsou na podobných oslavách k vidění všude. Náš pocit ještě umocňovala skutečnost, že jsme byli ubytováni v klášteře. Přijímaly nás zde milosrdné sestry, které se zároveň staraly o večeři a druhý den o snídani. Dokonce jsme dostali s dítětem pokoj se dvěma postelemi, aby nás nerušili ostatní poutníci (já jsem za to rád, neboť náš hlasitý syn by vzbudil i sebeunavenějšího poutníka). Co nás však na Laredu opravdu dostalo, byla pláž. Když jsme druhý den znovu vyrazili na cestu, vedla nás po pláži do města Santoňa a to celých krásných 4,5 km. Nic vám po ránu nezvedne náladu tak, jako když si zujete v devět hodin boty, zavěsíte je na už tak dost těžký batoh a další dvě hodiny pomalu jdete pískem plným vyvrhnutých mušlí (mimochodem mušle hřebenatka je symbolem poutníků). Laredo bylo překrásným místem, které nás nadchlo na další části naší pouti.
Nejen pěšky
Jelikož jsme byli na cestě s ročním dítětem a to bez kočárku, ale pouze s nosítkem, rozhodně jsme neriskovali naši přílišnou únavu a především únavu a zdraví našeho syna, využívali jsme také cesty vlakem a autobusem. Nikdo z poutníků nám to neměl za zlé a nepokoušeli se o nějaké separé. Jako že my se dřeme pěšky a vy si vozíte kdovíco. Rozhodně je třeba říct, že autobusem je cesta asi kvalitnější, co se přesnosti a četnosti autobusů týká. S vlaky se to má tak, že v některých místech jezdí jen dva denně. Lidé tu nejsou na vlaky moc zvyklí a je to velká škoda, protože vidět krajinu z okna vlaku je něco nádherného. O Španělsku se říká, že má v Evropě jednu z nejzalesněnějších krajin. A já souhlasím. Krásné scenérie místní přírody se střídaly s výhledem na malebné vesničky a stáda zvířat na pastvinách. Někdy se vlaku odkryl i výhled na moře. Nemůžu říct, že by z autobusu nebylo nic vidět, ale pohled z vlaku je prostě jiný. Takováto cesta nás pomalu přenesla do Ovieda a odtud na sever k městu Cudillero.
Cudillero je nejpodivnější město, které jsem na cestě viděl. Zvláštním způsobem bych se tam chtěl vrátit, i když jsem to město proklínal do sedmého kolene. Ono je totiž snad celé postavené do skály. Takže milovníkům strmých kopců a stovek schodů jsou dveře otevřeny. Ale nám, s třicetikilovým batohem a s dalšími deseti kily neposedného materiálu o který jsme se střídali s Ivetkou, se moc do té hromady schodů nechce. Přesto ten výhled stál za to. Město, které jakoby vystupovalo ze skal. Uličky byly samý schod a nikdy jste si nebyli jisti jestli jdete stále po cestě nebo vás to vede ke dveřím nějakého domu. Na mnoha místech byly postaveny vyhlídky a celá atmosféra byla i přes únavu ohromná. Některá místa se prostě vyplatí vidět.
Naše Camino před koncem
Když jsme se dostali na posledních 100 km před Santiago, naše Camino pomalu končilo. už to přestávalo mít ten správný poutnický šmrnc. Stala se z toho komerční atrakce. Všichni chtějí svých posledních sto. My jsem si nakonec pro posledních 14 dojeli autem. Měli jsme za sebou téměř 350 km pěšky s ročním synem a téměř 400 km místní dopravou. Santiagonás přivítalo deštěm, aby nám dalo najevo, jak slunečnou pouť jsme si užili. Na atmosféře příchodu před katedrálu svatého Jakuba nám to však neubralo. Ať je teplo nebo prší před katedrálou se scházejí poutníci ze všech Camin. Jednotlivě nebo ve skupinkách, stojí, objímají se, nasávají atmosféru a prostě jen jsou. Splnili si svůj sen. Říká se, že na Caminu člověk často najde sám sebe, najde cestu na důležité rozhodnutí. Možná na tom něco je. Tak co vy, také máte v plánu najít sami sebe? Camino del Norte je jedna z cest, kde máte možnost alespoň vidět krásnou přírodu, když už ne cestu do vaší mysli.
Pro všechny případy však BUEN CAMINO
Autor: Radim Jachek