Je to tady! Vaše legendárně první focení s fotografem! Jak se připravit na ten kolotoč událostí, který začíná doma u zrcadla a končí dokonalou fotkou? Nejde ani tak o předpřípravu, jako samotný průběh focení. Tyhle rady jsou obecně platné, a tedy se jimi mohou řídit jak profesionálky, tak úplné začátečnice.
Asi každá modelka, model, anebo úplně obyčejná ženská, uvažuje docela stejně. Tahle myšlenka se, zejména nám ženám, vkrádá do hlavy až příliš často. Neustále se prohlížíme v zrcadla a vidíme na sobě chyby, špeky, zplihlé vlasy, oči daleko od sebe nebo malá prsa. A když ne malá, tak moc velká. Sebedokonalejší kráska nějakého červíka pochybností v hlavě má.
Co dělat před focením?
Ačkoliv tahle událost zní jako středobod dne, obzvláště pro začínající modely, je potřeba se psychicky uklidnit. Před foťákem vítězí přirozenost, ne křečovité pózy, falešné úsměvy (i když je po nás chtějí) a trápení na jehlách. Focení by měla být hlavně pohoda, zábava, emoční hra. Teď zasněná, smutná, teď veselá. A do toho si nějak stoupnout. K čemu to několikahodinové líčení a česání, když jsme se doslova ,,převtělily” do jiné osoby?
Názory na líčení jsou různé. Jakmile se fotí někde v ateliéru, mělo by být výrazné, aby na obličeji vyniklo. Pokud se fotí venku, je to víceméně na dohodě. Ony takové černé kouřové stíny mohou na denním světle vypadat podobně jako kostým na Zombie Walk. Když se nad tím hlouběji zamyslíme, nějaké základní líčení zvládne každá – a když ne, jsou tady kouzelnice vizážistky.
Proč propadat panice? Méně znamená více, takže se v klidu upravme, zírejme do zrcadla a pak obdivně pokývněme hlavou. Krása zevnějšku začíná vevnitř, určitě to někdo napsal. Nějaká ta vizáž by měla být samozřejmostí, přece jen nejdeme kopat na hřiště do míče. Barvy jako černá a bílá v šatníku to jistí. Stejně jako podpatky. Ale klid, jehly můžeme ,,zapomenout” na příště.
A jde se před objektiv!
Anebo si ty podpatky přece jenom berme. Na tom nesejde. Obyčejně se modelka seznámí s fotografem, přijde na místo focení a jdou se štelovat světla. Většinou je fajn postavit se někam, kam to světlo svítí, pokud jde o ateliér. Šup šup a jde se fotit. Tak jo, začneme. Ale s čím, proboha, s čím? Prkno nikdo fotit nechce, křečovitě vyšpulený zadek taky ne. Prvotní impuls většinou od modelky začátečnice nepřijde. Ona ,,svoboda”, která se dá cítit před objektivem, málokdy přijde na začátku.
Co se tak vlastně před tím fotografem dělá? Marně vzpomínat na modelky v časopisech Žena a život, kde se fotí jenom v kuchyni. A co takhle nějaké manuály? Na domácí trénink je pozdě. Jediná věc, která nás zachrání, je sugesce. Jsme loutky. Velké, dřevěné loutky, které jsou lehké, ale přece na provázcích. Každá ruka je neuvěřitelně variabilní, stejně tak jako nohy. Mohou se však pohybovat jenom po určité ose, která je esteticky určena. Fotograf většinou celkovému dojmu napomáhá, ale hlavní práce je vždy na modelce.
Podpatky jsou při pózování velkým pomocníkem. Je dobré najít si takové, do kterých se pohodlně nazouvá a sedí na noze. Velmi ulehčí práci s rovnými zády, současně se zakulatí náš dosud nezpozorovaný, zapíraný zadeček a s trochou snahy se zmenší i bříško. Je to vlastně s těmi podpatky všechno o dost jednodušší, a to jsme je chtěly nechat doma. Společně se sugescí ovládané loutky jde všechno jako po těch neviditelných nitkách. Nebo ne?
Co bude následovat?
Většinou to skončí rychleji než začne. Jsou nemodelky, které se stanou modelkami, protože na to mají dobrou postavu. Jsou nemodelky, které se stanou modelkami, protože je to baví. Modelka je obecně velice vágní pojem popisující osobu před objektivem, takže je docela jedno, jak se popíšeme. Zbývá čekat v pohodlí domova na fotky, být trpělivé a přemýšlet, co můžeme zlepšit. Podle mého názoru může být modelkou taková žena, která umí držet tělo silou vůle, avšak dát průchod emocím a propůjčit se celou svou duší fotoaparátu. Právě ono bytí sama sebou je jediná osvědčená rada, které se lze ve fotomodelingu držet.