Otazníky kolem sebelásky a sebevědomí

Mít rád sám sebe po všech stránkách. Na povrchu naprosto jednoduchá a přirozená věc, ale přesto je to pro mnoho lidí (zejména dívek) těžký úkol. Proč se lidé nemají rádi, za to, jací jsou?

Proč stojíte před zrcadlem a říkáte si, jak moc nenávidíte svoje tělo?

Na úvod musím říct, že jsem na tom byla stejně. Zhruba od svých jedenácti let jsem se trápila s nízkým sebevědomím, které často vedlo až k depresím. V šestnácti jsem s tím začala bojovat a snažila se dostat na tu pomyslnou hranici zdravého sebevědomí. Ovšem stačilo většinou málo (např. nemístná poznámka od někoho blízkého), abych zase spadla zpátky. Když teď vidím své pár let staré fotky, říkám si jaká je škoda, že jsem ty chvíle prožila plná strachu a stresu, že nevypadám tak, jak by jsem si představovala, nebo jak by se více líbilo ostatním. A přitom vidím, jak jsem tehdy byla přesně taková, jaká bych chtěla být teď. Nabízí se otázka, proč to nedokážu vnímat v reálném čase? Kde je ten klíč k víře v sebe sama?

Důležité je vědět, že každý má něco, co ho tíží, nebo za co se stydí. (Ano, i vaše úžasná kamarádka. Proč by vám to ale říkala, když vidí, že ji obdivujete?) Problém dnešní společnosti je, že klade příliš velký důraz na dokonalost, která ve své podstatě neexistuje, alespoň co se lidí týká. Např.: zkuste si představit svět, kde neexistuje nic jako úprava fotek, nebo make-up. Svět, kde jsou všichni opravdu takoví, jací jsou. Ukázalo by se, že spousta těch „dokonalých“ jsou úplně stejní jako vy nebo já. Mají akné, nedokonalé tvary, jizvy. Věci, které skrývají. Nemluvě o charakteru.

To všechno jistě není jen o vzhledu. Já osobně na vzhled u ostatních příliš nedbám a zajímají mě hlavně jejich vlastnosti. Ovšem na sebe mám úplně jiný metr. Ráda bych, aby mě ostatní vnímali jako sympatickou i krásnou ženu. A to je možná ten problém. Prahneme po dokonalosti a živíme se neúspěchy. Jak je známo, a je to logické, nikdy se nezavděčíme všem. A popravdě to není ani důležité. Podstatné je zavděčit se sama sobě. Ale jak?

Vše je jen o nás

Může to znít jakkoli sobecky. Je to jen naše tělo, naše mysl a naše obavy. Není na čase se přestat shazovat? Ať už chcete dosáhnout čehokoli. To, co si o vás myslí, někdo jiný, nijak neovlivní vás život, ale to, co si o sobě myslíš vy, ano! Nevkládat do věcí žádné naděje a říkat si, že se to stejně nepovede, že se nic nezmění? Už když to budete říkat, ucítíte, že křivdíte sama sobě. A hlavně to zklamání, pokud se vám to opravdu nepodaří, nebude o nic menší! Naopak, když budete přemýšlet pozitivně a půjdete do všeho naplno, je daleko větší šance, že se vaše očekávání splní. Takže k čemu to celé ponižování se je? Přesně tak. Je to brzda. Brzda od toho, co můžete dokázat, nebo jak se můžete cítit. Zeptejte se svého odrazu v zrcadle: „Proč ti to vadí?“

Proč chcete být někým jiným? Jste originální úžasná bytost. Možná tomu nevěříte, ale je to tak. To co máte ráda, to jaká jste, jak vypadáte. To jste VY! Najděte v sobě tu jiskru a uvidíte, že se věci otočí k lepšímu. A že něco není podle vašich představ? To nevadí. Zkuste svoje chyby začít respektovat, protože to je to, co vás dělá jedinečnou. Vzpomeňte si, co se na vás ostatním líbí, nebo se zeptejte kamarádek, rodiny, přítele… Možná budete překvapená, co všechno v sobě máte.

Pevně věřím tomu, že někde hluboko uvnitř (a je jedno jak moc budete muset jít do sebe) víte, že na to máte. Tušíte, že v sobě máte něco, co jen čeká až se bude moct ukázat světu. Tak to neschovávejte. Nebojte se nových věcí jen proto, abyste se nezklamala. Protože jakmile pocítíte první úspěch, požene vás to dál. Vždycky můžete pro sebe něco udělat a ta nejlepší možnost je si začít věřit. Takže mám na vás všechny poslední dotaz:

Stále nevidíte, jak jste úžasné? Já ano. 🙂